Česká pošta – dojná kráva České pojišťovny?

Mysleli jste si, že alespoň ve státních podnicích se zachází se zaměstnanci slušně? Náhled do dění na pobočkách České pošty vás vyvede z omylu.

Hned na začátku je třeba říct, že Česká pošta sice ještě stále je státní podnik, ale v roce 2007 byla za Topolánkovy vlády schválena její přeměna na akciovou společnost, tedy přechod na plně tržní fungování. Její monopoly na jednotlivé druhy poštovních služeb jsou již téměř zrušeny. Jako poslední bude od letošního roku zrušen monopol na doručování dopisů a pohledů.

Zatímco do oblasti poštovních služeb jsou vpouštěny soukromé subjekty, Česká pošta rozšířila svou agendu do oblastí, které by jí měly nést zisk, jako jsou finanční služby a prodej novin a časopisů a dalších druhů zboží všeho druhu nebo asistence při vymáhání dluhů v rámci služby DINO. Na druhou stranu poskytuje v rámci projektu CzechPOINT množství služeb souvisejících s komunikací se státní správou.

Rozšíření pole působnosti České pošty naprosto neodpovídá změna počtu jejích zaměstnanců. Těch nepřibývá, ale naopak ubývá. V rámci snižování stavů ve státní sféře se na poště v posledních letech opakovaně propouštělo. Od roku 2007 klesl počet zaměstnanců pošty cca o 4000 lidí (z 37 000 na 33000) a rušení pracovních míst dále pokračuje. Na zbylých zaměstnancích tak leží stále větší množství práce. Jak to vypadá v praxi?

Z pošťáků pojišťováky …

Zaměstnanci pošty nejsou ohodnocování podle kvality poštovní práce. Důraz je kladen především na prodej finančních produktů tzv. aliančních partnerů – společností, především finančních institucí, které mají s Českou poštou uzavřenou smlouvu. Mezi alianční partnery patří zejména Poštovní spořitelna (ve skutečnosti obchodní divize ČSOB) a Česká pojišťovna, pak také Českomoravská a Raiffeisen stavební spořitelna, Sazka, Western Union a Home Credit.

Pošta se tak stále více stává služkou vybraných finančních ústavů, které smlouvou s ní získávají velké množství prodejních míst a levnou pracovní sílu v podobě pracovníků pošty. Ti jsou samozřejmě placeni daleko méně než klasičtí finanční poradci nabízející pojištění nebo spoření.

Neúměrný tlak na prodej finančních produktů je asi největším problémem pracovníků pošty. Zaměstnanci pracující u přepážky mají povinnost nabízet finanční produkty každému zákazníkovi, což jim ztěžuje práci, kterou po nich příchozí člověk skutečně požaduje.

Navíc valná většina lidí nechodí na poštu proto, aby uzavřela pojistku nebo aby si založila účet. Nabídka finančních produktů tedy většinu zákazníků pošty spíše otravuje. Ti, kteří se nechají přemluvit, mohou splakat nad výdělkem, protože nabízené produkty jsou většinou finanční závazky na několik let, které zavazují k pravidelnému placení nemalých částek – něco, co by si měl člověk před zřízením pořádně rozmyslet.

Vzhledem k tomu, že se sociální situace většiny obyvatel stále zhoršuje. Důchodce, který si na poštu přijde pro důchod a po odečtení inkasa mu zbude 2000 Kč na měsíc na živobytí, prostě nemá na to, aby si navíc platil údajně výhodné spoření nebo pojistku. A člověk, který má alespoň špetku citu v těle, mu nic takového ani nemůže nabídnout. Na to se ovšem při prodeji finančních produktů nebere ohled.

Na prodej finančních produktů existují čtvrtletní plány a jejich plnění je tvrdě vyžadováno. Nezbytnost plnění produktového plánu slyší pracovníci pošty od svých představených prakticky neustále. Velmi často (hlavně ke konci čtvrtletí) se konají porady zaměřené na toto téma. Na těch je zaměstnancům pošty vyhrožováno krácením výkonové mzdy (pohyblivá složka), vytýkacími dopisy a ve větších městech i opakovanými přesuny na jiné pracoviště. Tyto výhrůžky způsobují nesmírný psychický tlak na pracovníky pošty. Mnozí nakonec ze zoufalství založí pojištění nebo spoření sobě a postupně i ostatním členům své rodiny. Musí.

Pokud neplní plán, je na něj vyvíjen takový tlak, že nakonec nevydrží. V lepším případě pak podá výpověď, což se podniku hodí, jelikož mu nemusí vyplatit odstupné a místo něj přijme nového, ještě nepojištěného zaměstnance. V tom horším se psychicky zhroutí.

Pak se není co divit, že mezi zaměstnanci pošty najdeme i případy, které nakoupily finanční produkty pro celou rodinu a aby mohly měsíčně platit smluvené poplatky, musely si vzít ještě půjčku.

… trafikanty a úředníky

K prodeji finančních produktů přibyla pošťákům v červenci 2011 ještě další povinnost – prodej novin a časopisů. Stejně, jako je tomu u finančních produktů, mají pracovníci pošty i u novin povinnost prodat jich určitý počet. Noviny od některých společností (regionální deníky od Vltava-Labe-Press, Hospodářské noviny od vydavatelství Economia a dokonce i Haló noviny od Futury) nesmějí vůbec vracet. A co pokud je neprodají? Tak si je prostě musejí koupit sami.

Do toho občas připadne prodej dalšího zboží – nyní například sim karet. Zkrátka, pracovník za přepážkou neví, co by měl zákazníkům nabízet dřív, a nemůže tak pořádně dělat poštovní práci.

To ale ještě není všechno. Pošťák by neměl být (navíc ke svému klasickému oboru činnosti) jen všestranným prodejcem, ale i úředníkem. Na poště jsou již nějakou dobu poskytovány služby CzechPOINT. To klade na zaměstnance pošty velké nároky, neboť tyto služby vyžadují pečlivost a preciznost. Ke službám CzechPOINT navíc přicházejí stále nové aktualizace informací, které si pracovníci pošty musejí osvojit.

A co za to?

Člověk by očekával, že v práci, ve které je po zaměstnanci požadováno tak široké spektrum činností, budou slušné platy a pracovní podmínky. I když v podniku, ve kterém se manažeři neváhají uchýlit k výhrůžkám a psychickému týrání zaměstnanců, se to asi skutečně čekat nedá.

Česká pošta plně využívá možností zaměstnávání na dobu určitou. Noví zaměstnanci mají před sebou dvě prodlužování pracovního poměru na dobu určitou (maximálně na rok). Prodloužení pracovního poměru je podmíněno prodejem dostatečného množství finančních produktů, nejlépe životního pojištění.

Nestává se často, že by člověk dosáhl zaměstnání na dobu neurčitou, neboť během tří dočasných pracovních poměrů obvykle vyčerpá počet pojistitelných příbuzných a známých. Jak jsme ale viděli, i na zaměstnance na dobu neurčitou má vedení pošty dostatečné páky – vytýkací dopisy či opakované změny pracoviště.

Směny také nejsou nastaveny tak,aby měl člověk možnost si řádně odpočinout. Celodenní služby a šejdry (překrytí ranní i odpolední směny) musí pracovník pošty absolvovat často i několik dní v týdnu. Běžné jsou sobotní směny. Ranních služeb je málo, což výrazně ztěžuje život matkám.

Z toho plynoucí únava na kvalitě služeb pošty nepřidá. Práce za přepážkou, především práce s penězi vyžaduje maximální bdělost. Únava a povinnost nabízet finanční produkty a další zboží způsobuje rostoucí množství chyb, na které si pak zákazníci stěžují. Množí se případy neobjasněných mank. Netřeba dodávat, že manka musejí zaměstnanci pošty uhradit ze svého a za chyby jsou trestáni srážkou ze mzdy.

Jak již bylo naznačeno v úvodu článku, platy řadových zaměstnanců pošty jsou podprůměrné. Již tři roky se nejenže nezvýšily, ale naopak v nich zvedl podíl výkonové složky. Ta nyní činí okolo 20% měsíčního platu. Jestli jí zaměstnanec dostane, je opět vázané především na prodej finančních produktů.

Jak z toho ven?

Neutěšené poměry v České poště zcela jistě volají po změně. Otázkou je, jak z toho ven. Jedinou silou, která by byla schopná dosáhnout zlepšení jsou samotní zaměstnanci České pošty. Ti se však stejně jako pracující v mnoha dalších podnicích potýkají s nesmírnými problémy, které jim ztěžují boj za své zájmy.

Tváří v tvář každodennímu nátlaku a dlouhé pracovní době již člověku nezbývá síla na to, aby začal bojovat. K tomu, aby člověk něčeho dosáhl, je také potřeba, aby jednal společně se svými kolegy. Jednotlivce se podnik snadno zbaví.

Ve větších městech kvůli přesouvání „problémových“ zaměstnanců z pobočky na pobočku prakticky ani nefunguje pracovní kolektiv, ve kterém by bylo možné se stmelit ke společnému odporu. Navíc je mezi pracovníky pošty vedením podporována vzájemná konkurence, soutěžení v počtu prodaných produktů. Kolegové mají jít (a často i jdou) proti sobě, předhánějí se, kdo stařence z důchodu dokáže uzmout ještě alespoň stovku na penzijní připojištění, závidí si … V tomto honu za produkty si neuvědomují, že jsou na tom vlastně všichni stejně – hnáni managementem pošty na hranici svých možností, v neustálém strachu, že přijdou o prémie a nakonec o místo.

Zájmy zaměstnanců pošty by měly hájit odbory. Pošťáci ale příliš velkou podporu z jejich strany necítí. Z celkem tří odborových organizací, které existují v rámci České pošty, je největší Odborový svaz zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb (OSZ PTNS). Tento odborový svaz je klasickým příkladem zbyrokratizovaných odborů, které se omezují na symbolické akce a jejichž vysocí funkcionáři jsou „se zaměstnavatelem na jedné lodi“. Podle slov jednoho z pracovníků pošty je OSZ PTNS v povědomí lidí akorát na Vánoce, když rozdává poukázky do Tesca a když přispívá na kulturu a na dovolenou.

V roce 2007 vzniklo z nespokojenosti s činností OSZ PTNS nezávislé odborové sdružení pracovníků České pošty SOS-21, které má svou základnu mezi pracovníky poštovní přepravy. SOS-21 je stále o něco radikálnější než OSZ PTNS. Připojilo se například ke stávce v dopravě 16. června 2011. Na druhou stranu ale jeho představitel spolupodepsal kolektivní smlouvu z dubna 2011, která zvýšila podíl výkonové složky na platech. Jeho (ne)přítomnost je pracovníky pošty pociťována stejně jako je tomu u OSZ PTNS.

Třetí odborovou organizací je poměrně nedávno vzniklá Federace výkonových zaměstnanců České pošty (FVZ). Ta si za svůj cíl bere právě boj proti výše popsaným nešvarům. Otázkou je, jestli se jí podaří nesklouznout na cestu dvou výše zmíněných oficiálních odborů a získat dostatečnou podporu (tím, že v ní budou zaměstnanci pošty cítit oporu).

K zastavení šikany a zlepšení pracovních podmínek pošťáků je potřeba kolektivní obrana a odborová organizace je její přirozenou formou. Ovšem měly by to být odbory, které by skutečně organizovaly lidi na pracovišti, jejichž předáci by chodili na pošty mezi zaměstnance, poskytovali jim informace, agitovali, dodávali lidem odvahu a poskytovali jim morální a právní ochranu. Takové odbory by se měli snažit vytvořit členové všech tří odborových organizací na poště.

Ani veřejnost by v boji pošťáků neměla zůstat stranou. Koneckonců, Česká pošta je státní podnik. Měli bychom podporovat požadavky pošťáků na zastavení šikany a slušné pracovní podmínky a požadovat návrat fungování pošty k jejímu původnímu účelu – potřebujeme poštu a ne servis pro finanční instituce.

Antikapitalista, 5. 1. 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *